Kraftwerk vydali remasterovanou sadu svých alb
5.12.2009 (autor: Redakce)
Kategorie: 70´s & 80´s
Ve stejné době jako the Beatles (říjen 2009) vycházi i Kraftwerk remastrovaná sada té zásadní části jejich diskografie. Je to spravedlivé, i když Kraftwerk nebylo nikdy věnováno tolik pozornosti jako the Beatles. Přitom je s dostatečným časovým odstupem rozhodně spravedlivé zařadit obě značně protichůdné hudební jednotky na stejný piedestal hudební revoluce. Kraftwerk jako antiteze a Beatles jako teze jsou rovnocenné tradice evropské popmusic, jako protiklad k více pudové černé hudbě, k níž měli Beatles přece jen o „trochu“ blíž než Kraftwerk (ale nikdy ne tak jako Rolling Stones).
Kraftwerk na rozdíl od Beatles stále existují, i když v méně důstojné pozici kvarteta s již pouze jediným „originálním“ členem - šedesátníkem a vášnivým cyklistou Ralfem Hütterem. Hlavní spolutvůrce z původní sestavy Florian Schneider to před rokem zabalil, Karl Bartos to samé učinil v roce 1991 a „bubeník“ Wolfgang Flür přestal snášet své -zejména finančně - podřadné postavení již v roce 1987. Ralf Hütter tak nadále objíždí štace s ansámblem svých dlouholetých techniků a naštěstí se nesnaží složit něco, co by se kraftwerkovské klasice alespoň přiblížilo. Řekněme si upřímně, tahle poslední revoluční vlna popmusic skončila před třiceti lety a kraftwerkovská tři poslední řadová alba vydaná každé v jiném desetiletí jsou oproti těm předchozím unavené dupárny na technopopové čtyři doby reflektující maximálně konzumní úpadek pop music. Kdy a jak tedy Kraftwerk dotáhli svou popmusic ke germánské dokonalosti ? A stojí to pořád za to ? V duchu archeologie jsem to vzal pozpátku. Níže uvedený výčet by měl přehledně vystihnout co všechno a jak Kraftwerk ovlivnili a co a o kolik to předběhli. To vše navíc zabalené v avantgardní stylizaci, která musela v 70. letech fascinovat a ohromovat svou dotažeností. Svou hudbu se snažili posluchačům vizionářsky prodat jako produkty, které za ně skládají stroje.
2003. Poslední řadové album „Tour de France Soundtracks“ vydané ke stému výročí cyklistických závodů Tour de France bylo ideově postavené na stejnojmenném a nově oprášeném kraftwerkovském cyklistickém hitu z roku 1983 (který mi jen tak mimochodem dost připomíná - včetně harmonie - soundtrack Karla Svobody k seriálu Návštěvníci také z roku 1983). Album mělo své momenty založené spíše na zvukových efektech puntičkářského digitálního mixu a jejich propojení s obrazem pro vynikající „comebackové“ „koncertní“ turné z roku 2004 zakonzervované na dvd i „live“ cd verzi „Minimum-Maximum“ (2005) . Kraftwerk se zde představují v podobě uživatelů moderního hudebního softwaru. Viz pro ilustraci dynamickou zvukovou skládanku skladby „Vitamin“.
1991. Recyklující „The Mix“ a jednoznačně nejslabší položka celé diskografie, která by se jako remixová u „normální“ skupiny nepočítala, u Kraftwerk se však z podstaty charakteru jejich tvorby bez jakýchkoli pochybností počítá. Jedná se o kompilát znovu nahraných slavných skladeb z předchozích šesti alb a to v duchu precizní snahy „upgradeovat“ jejich původní formu za pomoci čistě digitálních technologií. Album svědčící o jisté posedlosti vlastními výtvory a jejich neustálém obrábění. Výsledkem je harmonicky podobně minimalistická, zvukově industriálně chladná a rytmicky o něco až lehce utilitárně diskotékově průraznější kompilace typu best of.
1986. Poslední album nahrané v původní nejslavnější sestavě „skupiny“ „Electric Cafe“, které je však v rámci součastné remastrované řady vydané pod svým původně uvažovaným názvem „Technopop“ ilustruje fakt, že Kraftwerk byl definitivně dohnán pelotonem doby, elektronické disko s teplotou hluboko pod bodem mrazu bez jediného hitu. Kraftwerk se poprvé doslovně opakuje. O tom, jaký boj skupina svedla se svou vlastní invencí svědčí i to, že práce na albu s prapůvodním pracovním názvem „Technicolor“, započaly již v roce 1982. V roce 1983 navíc Ralf Hütter utrpěl při cyklistické vyjížďce těžké zranění po srážce s automobilem (zapříčiněné samozřejmě motorovým účastníkem silničního provozu), což práce na albu ještě více zpomalilo.
1981. „Computer world“. První ryze taneční deska Kraftwerk a zároveň jejich labutí píseň. Avšak bezchybná. Mechanický elektroautomat vyvolává intimní emoce skrze drobné harmonické posuny tanečních struktur. Quincy Jones tím prý byl před produkcí alba Thriller posedlý. Album předznamenávající dominanci taneční hudby (disko, house music, techno), od níž se však liší svým emocionálním vkladem. Kraftwerk se stávají kosmopolitními, afroamerická mládež v neúměrně přecpaných aglomeracích inkorporuje Kraftwerk do své pouliční kultury, když „rapuje“ do skladeb Kraftwerk linoucích se do ulic ze sériově vyráběných magnetofonových přehrávačů, jednotlivá patra britské popmusic očištěná vodopádem punku a postpunku jsou zaplavena sériově vyráběnými syntezátory v rukou kraftwerkovských dětí znějících náhle i z komerčních rádií či diskoték. Za všechny jmenujme první opravdu velkou desku 80. let „Architecture and Morality“ od tehdy dvacetiletých liverpoolských mladíčků OMD, která má k popmusic Kraftwerk poloviny 70. let velmi blízko (sentimentální nálady úzkostlivě opečovávané harmonicky i dutým, měkým a hlubokým zvukem analogových syntezátorů).
1978. „The Man-Machine/Die Mench-Maschine“. Hudebně se jedná o přirozeného „bratříčka“ předchozí „Trans-Europe Express“, na němž Kraftwerk dotahují svou zvukově i rytmicky digitální podobu, jejich studený industriální elektronický zvuk se od té doby již prakticky nezmění. Obal desky představuje novou vizuální podobu skupiny inspirovanou předválečnou avantgardou poprvé s využitím barev, konkrétně kombinace černé (kravaty, kalhoty, vlasy) a červené (košile, rtěnky). Koncept alba je založen na myšlence pohybu člověka-robota, dokonalého automatu v podobě manekýna zdrhajícího ze zasklené výlohy (viz videoklip k nealbovému singlu „Les Mannequins“, v kterém Kraftwerk jako umělohmotní modelové rozbíjejí výlohu obchodu s poslední módou a v jednoduchém rytmu elektronického diska kráčí takto osvobozeni Düsseldorfem na diskotéku). Vtipnou perličkou je, že s finálním mixem desky náhodně vypomohl Kraftwerk detroitský zvukový inženýr Leanard Jackson.pracující pro detroitskou společnost Whitfield Record specializující se na soul music a založenou dřívějším zaměstnancem Motown Records Normanem Whitfieldem. Kraftwerk tento vklad Detroitu takto rodišti techno music vrátí několikanásobně v podobě inspirace.
1977. „Trans-Europe Express/Trans Europa Express“. Poslední čistě konceptuální album Kraftwerk. Kraftwerk si pro nahrávání najmou extrémně drahé a technologicky futuristické „Synthesizerstudio Bonn, Matten und Wiechers“, kde mohou poprvé použít novou technologii digitální syntézy zvuku a revolučně nadupaný (z dnešního pohledu však produkt doby kamenné) prototyp sekvenceru „Synthanorma Sequenzer“ nově umožňujícího Kraftwerk v té době značně náročným procesem tzv. trackování dosáhnout dokonalé rytmické přesnosti a souhry jednotlivých syntezátorových linií při nahrávání. Výsledkem těchto novátorských postupů je nový více industriální sound skládající se z jednotlivých svými liniemi digitálně ostřeji ohraničených zvuků změkčovaných zvuky analogových nástrojů, které vytvářejí příjemný kontrast a dodávají přesnějším kompozicím melancholické rozostření (viz skvělá kompozice „Franz Schubert“). Album se poprvé míchá v zámoří, konkrétně v Los Angeles. Tématem je jak jinak opět pohyb, tentokráte v sentimentálním balení železničního „orient“ expresu razícího si po kolejích cestu napříč starým kontinentem se secesní Vídní a punkovým (západním) Berlínem. Základní železniční rytmický motiv z titulní skladby spolu s pro elektro-funk a New Order v první půli 80. let velmi důležitým producentem Arthurem Bakerem ukradla a v roce 1982 hitem „Planet Rock“ proslavila první skutečná hip-hopová hvězda pop music Afrika Bambaataa.
1975. „Radio-Activity/Radio-Aktivität“. Album, které svými jednoduchými sentimentálními harmoniemi definovalo pozdější fenomén new romance a z ní vzešlý synthipop a tím změnilo popmusic. Albu, které je na rozdíl od pozdějších více automaticky rytmických skladeb postaveno na ve vztahu ke klaviatuře syntezátoru jednorukých melodií inspirovaných romantickými kompozicemi 19. století vévodí dokonale hluboký a měkce nakrájený analogový zvuk ovlivněný kromě častého použití sériově vyráběného miniMoogu zejména rozsahem nevelkou ale zvukově vytříbenou databankou tzv. „Orchestronu“, tj. vynálezu byvšího zaměstnance společnosti Roberta Mooga Davida Van Koeveringa. Orchestron je variace na zvláštní druh syntezátoru, tzv. mellotron (dle prvního nástroje tohoto typu, který byl skutečně pojmenován Mellotron), který zvuk nevyrábí, nesyntetizuje, pouze přehrává zvuky vzniklé individuálním nahráním přímo do paměti Orchestronu tvořené optickým diskem (a to pro každou klávesu klaviatury zvlášť). V případě Orchestronu šlo o celkem sedm klasických nástrojů a jeden smíšený vokální sbor a to vše pro každou klávesu zvlášť. Následné přehrávání takto zaznamenaného signálu za pomoci analogové technologie vytváří působivé až éterické zvuky. Kraftwerk tento nástroj používali pro jeho zvukovou měkkost i na následujících albech ze 70. let. „Radioaktivität“ je mimo jiné prvním produktem vlastního studia skupiny „Kling Klang“, pracoviště používaného Kraftwerk dodnes (mimo jiné i pro jejich komerční aktivity) a vybaveného z peněz získaných z úspěšných prodejů předchozího průlomového alba „Autobahn“ a první čistě vlastní produkcí. Tématem jsou rádiové vlny (i když na zadní straně desky je znak varující před radioaktivním materiálem a ve stejnojmenném hitu z alba se zmiňuje „madamme Curie“).
1974. „Autobahn“. Celkově čtvrté album Kraftwerk (první album Hüttera a Schneidra „Tone Float“ z roku 1970 bylo nahráno ještě pod názvem „Organisation“) ale první koncepční, s převažujícím elektronickým zvukem a první důležité. Průlomové. 22 minutová stejnojmenná skladba „Autobahn“ jakožto základ alba měla reflektovat nový konzumně příjemný pocit z rychlé jízdy po dálnici krajinou jakožto novém fenoménu moderní společnosti (mimochodem první dálnice na světě vznikla skutečně v Německu a to již na začátku 30. let mezi Bonnem a Kolínem nad Rýnem pod označením A555). Autobahn harmonicky až příliš evokuje šedesátkovou muzikálovou melodiku americky chlapeckých Beach Boys, jen zmrazených analogovými elektronickými obvody na bod mrazu a místo přiteplalých chlapeckých vokálů z reproduktorů vychází primitivně zvokoderovaný hlas robotického stroje. Kraftwerk na „Autobahn“ představili svůj revoluční zvuk, který však prý nebyl tak docela jejich. Podle autobiografie bubeníka Wolfganga Flüra, který nemá své bývalé spoluhráče příliš v lásce, je prý nepříjemnou pravdou, že kapela ukradla jak motiv tak svůj zvuk věhlasnému německému producentovi Konradu „Conny“ Plankovi, jehož jméno je spojeno s německým experimentálně rytmickým žánrem 70. let krautrock (označení přešlo z jednoho z článků v NME do obecného povědomí, termín „kraut“ zelí bylo původně hanlivé označení používané brity v dobách 2. světové války pro příslušníky německého národa) a s kterým Kraftwerk nahrávali v jeho studiu u Kolína nad Rýnem všechny svoje předchozí nahrávky. Conny Plank podle Flüra stvořil skladbu Autobahn na základě svého okouzlení syntezátory Minimoog a rozměry obrovským přístrojem připomínajícím spíše telefonní ústřednu ARP Odyssey. Ralf Hütter a Florian Schneider byly prý Plankovou demonahrávkou tak nadšeni, že Planka přesvědčili, aby jim skladbu věnoval na jejich nové album. Plank souhlasil a s jeho významnou pomocí Kraftwerk doplnili druhou stranu LP desky o další čtyři kompozice, přičemž dvě z nich – až temně ambientní „Kommeten melodie“ 1 a 2 (původní název „Kohoutek-Kometenmelodie“) byly inspirovány Kohoutkovou kometou, která prolétla okolo naší planety 11. ledna 1974 a byla popsána naším světoznámým astronomem Lubošem Kohoutkem. Kraftwerk sami Plankův autorský vklad popírají a na obalu desky jeho jménu mezi autory nenajdete. Závěrečná skladba „Morgenspaziergang“ dle svého názvu evokující příjemnou ranní procházku uzavírá přeliv primitivně melodické ale zvukově hutné elektroniky houslemi, flétnou a elektronickými frekvencemi připomínajícími ranní cvrlikání ptactva. Vtipné jak dva nosáči z Bavorska.
A to je konec letošní remastrované edice. Tohle všechno teď lze pořídit za relativně rozumný peníz (samozřejmě ne v Bontonlandu či u zásilkové služby registrované v naší směšné kotlině). Brzo bude rok 2010 a tady končí veškerá sranda. 35 let nazpět byli Kraftwerk pouhými vizionáři pro intelektuály. Dnes jsou slyšet všude, stačí když vám pípne sms. Píp
p.s. pro případné zájemce o před autobahnovskou tvorbu
Ralf Hütter se dal údajně slyšet, že neelektronická původní tvorba prý folkrockově krautrockového Kraftwerk by měla být vydána snad už příští rok. Cítíte již ten odér kyselého zelí ?
Starší článek »« Novější článekZpět
