Supraphon On-line

Jakub Hrůša: Patos? Jedině ten zdravý!

Jakub Hrůša: Patos? Jedině ten zdravý!

1.11.2010 (autor: Redakce)
Kategorie: Klasická hudba

Supraphon přichází s další kompletní nahrávkou Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast. Zdaleka ovšem nejde jen o „další kousek v řadě“, nýbrž o umělecky i dokumentárně významný počin. Konkrétně: zahájení Pražského jara 2010 s Pražskou komorní filharmonií a dirigentem Jakubem Hrůšou. ¨
 
Které z existujících nahrávek Mé vlasti si v sobě nesete nejhlouběji a proč?
Poté, co jsem prošel mimořádně důkladnou osobní analýzou mnoha existujících nahrávek Mé vlasti zejména během svých studií na AMU, toto detailní zkoumání desek jsem si již před otevřením Pražského jara letos odpustil. Nechtěl jsem se vázat na jakékoli jiné pojetí, nýbrž zůstat sám sebou – při vědomí, že mám hluboko v sobě uloženo tak jako tak spoustu dojmů z dřívějšího posluchačského nadšenectví a vůbec z vnitřního vztahu k tomuto klenotu české hudby. Z nahrávek, které si výrazně pamatuji, jsou to nicméně ty, které mě v mém dirigentském studiu tehdy nejvíce ovlivnily (neřekl bych možná přímo „nejhlouběji“): legendární Kubelíkova živá nahrávka z roku 1990 s Českou filharmonií, vzorně vypracovaný snímek Jiřího Bělohlávka z téhož roku, pořízený rovněž s ČF těsně před oním koncertem Kubelíkovým, živý koncert ČF s Liborem Peškem z Rudolfina z 90. let (mimochodem zachycující na rozdíl od výše zmíněných tuto pro nás v roce 2010 především směrodatnou akustiku), technicky mimořádně vycizelované a čisté, nicméně stylově pro mě osobně poněkud kontroverzní pojetí Karla Ančerla, vášnivé a emocionální čtení Václava Talicha z poválečné doby, a ze zahraničních interpretací ta s Vídeňskými filharmoniky a Jamesem Levinem a Bavorskými rozhlasovými symfoniky znovu s Rafaelem Kubelíkem. Jistě jsem však mnohé další zapomněl uvést. Pro inspiraci každou z těchto interpretací mám rozdílné důvody, ne vždy jsou to ovšem důvody jen pozitivní! Nejvíce se člověk učí kritickým poslechem. Nemohu dokonce zastřít ani ten fakt, že má obliba jednotlivých pojetí se liší třeba i podle momentálního rozpoložení. Už jen například rozdíl mezi snímkem živým a studiovým zůstane asi navždy neřešitelným preferenčním sporem mezi tím či oním. Chcete-li hlavně zachytit inspiraci živého momentu, přilnete jistě k „CD live“, budete-li hledat minuciézní detaily a toužit po vycizelovanosti každého tónu a promyšlenosti všech krajních aspektů pojetí, sáhnete spíš po snímku ze studia. Osobně mám raději nahrávky živé, pokud mají ovšem přijatelnou technickou úroveň, jak hudebně, tak režisérsky.

Váš koncert byl pro PKF premiérou Mé vlasti, ani vy jste předtím celý cyklus nedirigoval často, je to tak?
Co jsem dirigoval často, byly jednotlivé básně cyklu, zejména Vltava a Šárka. Vltava bývá žádána zejména v zahraničí od mladého českého dirigenta často (konkuruje jí úspěšně předehra k Prodané nevěstě), o Šárku jsem musel více usilovat, ale neomylně vždycky zapůsobila a hráči a poté i posluchači si ji bez výjimky oblíbili. Luhy působí také bezprostředně, byť ne všude a na každého. U zbylých tří básní jsou však obtíže v pochopení častější. Zejména ty dvě husitské musíte citlivě představit, vysvětlit. Dělám to rád, nedovedu však říct, zda se mi vždycky zcela podaří, aby význam těchto skladeb pro nás Čechy (a jejich obecný hudební smysl) všichni hudebníci zahraničních orchestrů plně pochopili. Nicméně před uvedením cyklu na Pražském jaru jsem již jednu zkušenost s ním jako celkem udělal. Nebylo to na žádném extra významném pódiu, ale bylo to krásné. To, že jsme do předchozími koncerty nezatíženého nastudování tohoto klenotu spadli s muzikanty PKF společně (byť mnozí dílo jistě předtím hráli), považuji za dar a privilegium. Dodávalo to naší práci opravdu cennou jiskru.

Dá se charakterizovat „mladé pojetí“ Pražské komorní filharmonie a Vaše?
To bude jistě náležet všem posluchačům našeho CD, aby věc posoudili a případně popsali. Některé ohlasy jsme zaznamenali pochopitelně už po provedení samém. Jsem šťasten, že byly veskrze pozitivní. Osobně nemám moc rád slovní charakterizování pojetí, zejména pak ne vlastního a vlastními slovy… Důsledně vzato však předně neexistuje „mladé“ a „staré“ pojetí, nýbrž jen „silné“ a „slabé“, „čerstvé“ a „unylé“, „živé“ a „stereotypní“ či „rutinní“, vycházející z pouhého zvyku. Je jistě těžké odlišit, co je ještě strážení dobrých tradic a typického, reprezentativního zvuku v této skladbě (jako samozřejmě i v jakékoli jiné), a co je již nedostatek tvůrčího přístupu, invence a interpretační čerstvosti. Domnívám se, že to druhé nám s PKF nehrozilo. Bylo to jedno velké, lačné poznávání skladby, kterou jsme měli všichni jako Češi i jako hudebníci s univerzální zkušeností „v uchu“ a na kterou jsme se poctivě a uvědoměle připravovali, ale kterou jsme si teprve během vzrušující přípravy koncertů mohli fyzicky „osahat“. Věřím, že toto vzrušení a zaujetí je na výsledku slyšet.

Konkrétně: o co vám šlo?
Naším společným cílem bylo dostát kvalitativní rovině pojmu „komorní“, který je zakotven v názvu našeho orchestru. Toto slovo, jak stále znovu a znovu opakuji, pro mě neznamená primárně aspekt velikosti, ale přístupu k hudbě. Tento přístup je vlastní každému dobrému komornímu hudebníkovi. Všichni zúčastnění se v jeho rámci musí citlivě poslouchat, respektovat, pracovat v úctě k významu každého jediného muzikanta, diskutovat úhly pohledu, třeba se i přít o smysl směru, ale nikdy nepropadnout pasivitě a slepému spolehnutí se na to, že řešení a prožití hudebního úkolu na sebe vezme kolega, nebo je dokonce vůbec jedno se jím myšlenkově a citově zabývat. Bohužel, tento druhý přístup lze najít ve spoustě třeba i významných orchestrálních institucí. V PKF se proti němu snažíme ze všech sil bojovat – a při příležitostech, jako byla tato, se toto společné usilování stává alfou a omegou.

Takže tedy jaký byl přínos orchestru a jeho členů?
Všichni hráči orchestru bez rozdílu vnesli do našeho počinu úžasné zaujetí, znalost každé noty a fráze svých partů, respekt jeden k druhému, mladistvou energii a zaujatost zkouškovým procesem, který rozhodně nebyl krátký, avšak také ne nepřiměřeně dlouhý. Příprava Mé vlasti byla pro nás všechny jedním z nejradostnějších úseků naší dosavadní společné práce. Budeme na ni všichni vzpomínat.

A na co jste dbal vy osobně?
Především na úctu k těm rozměrům Smetanovy partitury, které bývají v celkovém interpretačním „afektu“ při provádění tohoto díla často opomíjeny: na vnitřní strukturu, jemnost detailů, vybalancování často poněkud neprakticky orchestrované partitury (zejména problém respektu silnějších instrumentů vůči jemnějším, který není nikdy snadný), tempovou logiku, a též na rezignaci na planý efekt, zejména na „prázdný patos“. Patos „zdravý“, ten jsem naopak pěstovat chtěl.
 

Supraphon

Starší článek« Novější článekZpět

 
rod stewart
 
 

 

© Copyright na 1996-2015 musicsite.cz, design by Aria-studio.cz, Webhosting Web4ce, s.r.o. | Provozováno na CMS E4E | Mapa webu
pop, rock, alternativa, retro 70´s & 80 ´s, electro, wave, indie, gothic

 

Pro kvalitní muziku je třeba kvalitního vybavení. Máme v sortimentu značky Marshall, Rolland, Ibanez.

philips

Vyhledat