Supraphon On-line

profily

Eva Olmerová- zpěvačka, která předběhla dobu 21. ledna by oslavila 80 let

Eva Olmerová- zpěvačka, která předběhla dobu 21. ledna by oslavila 80 let

9.1.2014 (autor: Redakce)
Kategorie: Profily a rozhovory

Velká zpěvačka s velkým srdcem předběhla dobu, která ji nepřála. Zatímco dnešní jazzové divy z černé galaxie pro svůj repertoár začaly objevovat písně Edith Piaf nebo Beatles až od poslední dekády 20. století, k jazzu začala přidávat trampské písničky, country, gospel, šanson i chytrý pop daleko dříve. Měla syrový, neškolený, ale výrazově bohatý alt i výjimečné cítění – a nebyla ráda, když se o ní mluvilo jako o jazzové zpěvačce: „Jsem zásadně proti škatulkování… cítím muziku, a proto ji i tvořím. Nechám se při zpívání vždy strhnout a improvizacemi vyjadřuji, co zrovna prožívám. Françoise Saganová někde napsala, že jazz je zrychlená bezstarostnost. Podle toho přece nemůžu být jenom jazzovou zpěvačkou, vždyť já se místo bezstarostnosti vyzpívám tak akorát ze svých životních trablů.“ řekla Eva Olmerová v časopise Melodie. 
 
V šestnácti letech chodila v neděli do sálu Jednoty na Vinohradech na odpolední čaje, kde hrával Arnošt Kavka se svým orchestrem. Absolvent Právnické fakulty UK zvaný Doktor Swing tady pravidelně pořádal tribunu pěveckých talentů. Poprvé měla trému, ale příště zaujala. Začala zpívat po kavárnách a rychle získala renomé. To jí pomohlo k angažmá s triem pianisty Jiřího Verbergera, které hrávalo v klubu Meteor, a v Pražském dixielandu, jehož domovskou scénou byla kavárna Ural. Když dostala první honorář, v roce 1957 se vydala se na dráhu profesionální zpěvačky. Od konce 50. let žila na Kampě a vystupovala jen s triem Jiřího Verbergera, který ji „dohodil“ Karlu Marešovi: semaforský choreograf i režisér pozval Evu Olmerovou na konkurz na místo, které se uvolnilo po Evě Pilarové, jež zamířila do Rokoka. Vyhrála a v dubnu 1962 na známé scéně malých forem debutovala v představení Zuzana je zase sama doma. Ve stejném měsíci vznikla její první nahrávka Jsi jako dlouhý most s hudbou Karla Mareše a textem Rostislava Černého, která získala hlavní cenu poroty v soutěži Hledáme písničku pro všední den. Singl měl ohlas, ale temné síly bděly a rychle konaly. Eva Olmerová dostala zákaz veřejného vystupování v Praze a v novém nastudování starší hudební revue Šest žen se objevila jako Anna von Cléve jenom na premiéře 9. června 1962 a šesti reprízách, přesunutých do plzeňské Alfy. I když měla tato šikana pouze krátkou platnost, v populárním Semaforu musela na dlouhých pět let skončit.
 
Spolupracovala pak s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka. V roce 1964 se stala zpěvačkou tria pianisty Míši (vlastním jménem Milana) Poláka a v Poetické vinárně Viola účinkovala se skupinou kontrabasisty Luďka Hulana v pásmu Antisvěty, které propojilo jazz s verši ze stejnojmenné sbírky sovětského modernisty Andreje Vozněsenského (bližší představu o představení nabízí první strana LP desky Poezie a jazz II., jež vyšla až v roce 1967 v Gramofonovém klubu). Do Violy však tehdy dorazila nečekaně návštěva ze sovětského velvyslanectví a Eva Olmerová se dočkala intervence ve svůj prospěch z nečekané strany. I díky podpoře Luďka Hulana tak vystoupila na 30. října 1964 na 1. ročníku Mezinárodního jazzového festivalu v Praze, kde jako host Jazzového orchestru Čs. rozhlasu excelovala. Následovalo účinkování v divadlech Paravan a Rokoko, kde zpívala s bigbítovým Mefistem. Až v roce 1967 se mohla vrátit do Semaforu, kde vystupovala nejenom v oblíbených Návštěvních dnech Šimka a Grossmanna. Po perlách z autorské dílny Šlitr-Suchý jako byly Blues samotářky nebo Z mého života tak přibývaly další, třeba singl Slunce zhaslo dojetím nebo dlouho nenahraná autobiografická písnička Můj pes. V roce 1968 uvedl Semafor recitál Evy Olmerové za doprovodu orchestru Ferdinanda Havlíka, který sklidil pochvalné kritiky. O rok později vzniklo z podnětu podniku zahraničního obchodu Artia první, anglicky zpívané album Jazz Feelin’, které přineslo na první straně gospely a na druhé jazzové standardy. Tuzemský souběh exportního titulu však vyvolal zásah „kulturněpolitických“ míst a dlouhohrající deska byla z tuzemského trhu stažena. Už na jaře 1969 v pražské Lucerně poprvé a naposledy vystoupila Ella Fitzgeraldová. Při této příležitosti si s ní Eva Olmerová na vltavském parníku zajamovala a první dáma světového jazzu přišla s nabídkou, aby na zbytku jejího evropského turné hostovala, ale z nedobrých důvodů všechno překazila agentura Pragokoncert.
 
Sedmdesátá léta se nesla ve znamení ojedinělých singlů, které však byly pro všechny spřízněné duše událostmi, a druhého exportního alba Eva Olmerová & The Traditional Jazz Studio (1974), dováženého nejčastěji z československých kulturních středisek v Berlíně, Varšavě nebo Budapešti: u nás se dalo koupit jen v malé, ale diskofilům dobře známé prodejně PZO Artia v Praze, protože sídlila v ulici Ve Smečkách jen kousek od střediska Čs. Hi-Fi klubu. V roce 1972 jedinkrát vyjela do zahraničí na jazzový festival v polském Lublinu. Na pódiu pravidelně účinkovala s Ivanem Vyskočilem a triem Slávy Kunsta, ke konci dekády s Pražským big bandem Milana Svobody. Na začátku 80. let došlo na nečekaný návrat ve velkém stylu se třetím, ale prvním česky zpívaným albem Zahraj i pro mne (1981), které pro Jazzový orchestr Čs. rozhlasu zaranžoval Michael Kocáb, mimo jiné i autor hudby k polovině skladeb. Nadpoloviční většinou textů přispěl Josef Novotný, tehdejší manažer Evy Olmerové a Pražského výběru, jenž celou desku produkoval. V pravý čas ještě stačil pomoci na svět čtvrtému albu Vítr rváč (1983), které Eva Olmerová nazpívala se Studiovou skupinou Michaela Kocába, jež už byla v době natáčení zakázaným Pražským výběrem: v jejím obsazení pouze baskytaristu Viléma Čoka vystřídal technicky brilantní Jiří Veselý. Na podzim 1983 ještě Eva Olmerová vystoupila na festivalu Vokalíza, ale přišly další zákazy. „Tady tehdy byla kolem Evy dost špatná situace,“ vzpomíná dnes Josef Novotný. „Zúčastnila se zrovna nějaké sešlosti, která byla – jak říkali soudruzi – ’protisocialistická’. Takže tenkrát už na Pantonu neměli šanci ji do edičního plánu protáhnout. Politika ovlivňovala kulturní a ekonomickou sféru tak, že tady nebylo úniku.” Ve druhé polovině 80. let v Praze zpívala víceméně jen v Redutě a ve Viole. Na obalech alb Vrať se k nám stejnou řekou (1986) a Dvojčata (1987) se skupinou Hot Jazz Praha nebyla tolik vidět, protože se zde o mikrofon dělila jednou s Evou Pilarovou a dvakrát s Jitkou Vrbovou, takže na Supraphonu prošla. Jinak zpívala s Metropolitan Jazz Bandem, od roku 1988 spolupracovala se skupinou S-band. Listopad ’89 však už pro ni přišel pozdě. Měla podlomené zdraví a u jména na zvonku dovětek – zasloužilá invalidní důchodkyně. „Se zdravotní stránkou Evy by to bylo na širší povídání,“ vzpomíná Josef Novotný. „Pila ráda, ale v podstatě ze žalu. Jeden spisovatel, který ji měl hodně rád, říkával: ’hele, ve víně je pravda, ale nesmíte to přehánět’. Toho hesla se Eva držela, ale sem tam to přehnala.” Na konci své kariéry jen sporadicky vystupovala se skupinou Emila Viklického. Definitivní tečkou je společné album s Janou Koubkovou a Peterem Lipou: Svíčka a stín (1992). Nebýt silného výrazu, její hlas je zde už skoro k nepoznání.
 
Zemřela 10. srpna 1993 na cirhózu jater. Osobní život se Evě Olmerové nepovedl. Když zpívala v Kachyňově hořkosladké žižkovské romanci titulní písničku tohoto výběru, měla za sebou tři rozvody, dvakrát jí vyhořel byt a zůstala bez dětí. Státní bezpečnost ji zadržela na čtyřiadvacet hodin už v sedmnácti, aby donášela na svého dědečka – předúnorového diplomata, ale neuspěla. Podivné „napadení veřejného činitele” na Hlávkově mostě v roce 1958, za něž si odseděla čtrnáct měsíců, se zdá být s odstupem pomstou komunistického režimu, která nebyla poslední. Mimo koncertní podia Eva Olmerová nosila silné brýle a byla určitě lepší zpěvačkou nežli řidičkou. Na „bluesové akademii” tak strávila v 70. letech ještě deset měsíců kvůli autonehodě, protože ze stejného důvodu byla v podmínce. Eva Olmerová říkávala, že blues samotářky je lepší zpívat nežli žít. Velice temperamentní si pro ostrá slova nechodila daleko. „Eva Olmerová byla citlivá ženská a zakrývala to drsnou tváří,” vzpomíná na ni Josef Novotný. „Osobnost duchovní a pěvecká dovedla otevřít dveře fantazii tam, kde se otevřela i hudba. V ten moment začal váš osobní pocit, který vás unášel tam, kde to nikdo neznal.” Zůstaly vzpomínky a především nahrávky, které vám splní jedno přání. A to výjimečné. Předejít čas. 
 
 
 

Starší článek »Zpět

 
paul simon
 
 

 

© Copyright na 1996-2015 musicsite.cz, design by Aria-studio.cz, Webhosting Web4ce, s.r.o. | Provozováno na CMS E4E | Mapa webu
pop, rock, alternativa, retro 70´s & 80 ´s, electro, wave, indie, gothic

 

Pro kvalitní muziku je třeba kvalitního vybavení. Máme v sortimentu značky Marshall, Rolland, Ibanez.

philips

Vyhledat