Editors: In This Light, On This Evening
15.11.2009 (autor: Redakce)
Kategorie: Hot News
Není to většinová záležitost. Na to, aby se jí tohle album stalo, je ve své emoci příliš monotónní, i když nabušení Editors si podle všeho myslí, že tímhle dobudou stadiony. Podobně jako letošní Yeah Yeah Yeahs, u nichž opětovné převlečení kabátu jejich písniček do zvuku kopírajícího v některých případech až doslovně novovlnnou „human“ elektroniku s její hardwarovou výbavou, je přece jen ještě o něco efektnější. Editors se po svém druhém albu, na kterém za pomoci producenta Jack Knife Leeho odhalovali své manufakturní písničkářské kořeny až příliš nestydatě, snaží stejně jako na debutu vysávat světlo a čistit posluchače tmou. Jen kytary vyměnili za ty bezchybné analogové synťáky 70. let s měkým a hlubokým zvukem a kromě manchesterského až příliš vnímavého epileptika začali napodobovat taky OMD a Echo and the Bunnymen (kteří se mimochodem právě připomínají s novým albem). Editors však u toho působí jak popart čerstvého globalizačního absolventa UMPRUMu, co mu ještě teče mlíko po bradě (ve srovnání s o něco mladším Ianem Curtisem doslovně ztělesňujícím lokální/konkrétní tragédii) ale je jasné, že má talent. Největší hodnotou letošní editorské kolekce je její zvuk. Mark Ellis alias Flood se po letech opět přihlásil o slovo a potvrdil své kvality. Bylo to šťastné setkání podobně jako před 7 lety s irským triem JJ72 na albu „I to Sky“, které mě vyskočilo hned v úvodním tracku „In this light on this evening“, takto obligátní teatrální předehře k celému albu. Podobný zvukový kabát zalitý asfaltem dunících basů a reverbů s dostatečným množstvím étericky probleskujících synthidetailů se potkává s
konstruktérskou posedlostí bonocoldplayovsky vyjícího Toma Chaplina a spol., kteří jdou jak kluci z reklamky po impresi a objevují pro sebe „nová“ teritoria. Nejslabším článkem Editors, kterým fanouškovi skutečných Joy Division smrděli vždycky na sto honů, byli texty, resp. spíše ochotnické výlevy za zvuku pompézní melancholie. Ale kdo dneska není ve skutečnosti trapný ? U2 ? Coldplay ? Pusťte si radši singl Papillon s dementním sloganem „it kicks like a sleep twitch“, na kterém Editors objevují německou EBM 90. let, kterou však přestavují s albionským citem pro krásno. Je to stejná paráda na první poslech jako druhá „Bricks and Mortar“, kterou zřejmě považuji za nejlepší song tohoto roku. S takovým chorálem by měli Editors vystoupit ve Zlaté kapličce. Koncentruje se tu všechno, co je na třetí editorovské investici nejlepší. Jako kdyby DM stihli něco rozměru dokonalosti „Enjoy the Silence“ složit už na „Black Celebration“. Na poslední „Walk the Fleet Road“ se Editors po vzoru letošních DM navíc obrnili gospelem a taky to nemá chybu. Co dodat ? Tři a půl hvězdičky z pěti. 28.11. budeme v Lucerna Music Baru opět svědkem další lokální zvukové degradace tentokráte však až přehnaně velkých britských hvězd.
Starší článek »« Novější článekZpět
