Music Site

 

Jak je zdokumentováno v hudebním dokumentu Berry Devlina „The Making of the Unforgettable Fire“ z roku 1984, který vyšel již jako bonus koncertního DVD „U2 Go Home (live from Slane Castle)“ z roku 2003, byla rodící se podoba U2 jako nositelů rockové modernosti pěkná dřina. Práce na albu začaly v březnu 1984 na romantickém zámečku Slane umístěném v západní části Irska, který si U2 pronajali a kam se i s technikou přestěhovali, aby zde „na venkově“ dali hlavy dohromady a pokusili se o něco většího a atmosféričtějšího, než byly jejich tři doposud za pomoci „kytarového“ producenta Steva Lilywhitea vzniklá alba lehce novovlnného rocku s rockovými bubny a dominantním postavením kytary. U2 v roce 1983 vydělali koncerty v Americe celkem hodně peněz, což jim na měsíce dopředu umožnilo značnou finanční nezávislost pro realizaci postupně narůstající ambice vymanit se z determinujícího postavení politické rockové kapely, které jim zajistilo předchozí album „War“.

 

Začátek 80. let představoval z hlediska pokroku nahrávacích technologií a zvukových experimentů velmi výrazné období. Navíc se tyto nově se ustavující zvukové standardy dařilo prodávat jako úspěšnou pop music, což je dnes nemyslitelné. Členům kapely bylo v roce 1984 v průměru 23 let, byli nabití silnými vjemy z cest a velkými abstraktními ideály (viz Bonova idealistická fixace na osobu amerického bojovníka za svobodu černých obyvatel USA Martina Luthera Kinga), zbývalo to vše jen „nějak“uspořádat a zhmotnit. Dopomoci jim k tomu měl věhlasný producent s pověstí experimentátora Brian Eno, který se v 70. letech po kariéře syntezátorového průkopníka u postmoderních Roxy Music v jejich původní glamrockové fázi inspiroval německým experimentálním krautrockem s dlouhými rytmickými kompozicemi. Zásadně se podílel na rozjezdu ironických new wave kašparů Devo, legendární berlínské trilogii Davida Bowieho (alba Low, Heroes a Lodger), vyznačující se syntezátorově atmosférickými barvami a zvláštními dekonstruktivními mixy rockových nástrojů, které rozhodně vybočovaly z běžně vnímaného. Obě metody Eno v dalších letech ještě dále posouval jak svými ambientními sólovými díly, tak vyžíváním se v likvidaci rockových tradic při vytváření vysloveně odcizeného disharmonického zvukového designu např. pro alba amerických Talking Heads. Brian Eno sebou navíc na zámek Slane přitáhl kanadského hudebníka milujícího osamělé zvuky Daniela Lanoise, s kterým se seznámil předchozí rok při práci na soundtracku pro Lynchovu sci-fi „Duna“ a který se U2 jako dlouholetá lidská investice rovněž značně vyplatil. Schylovalo se k něčemu velkému.

 

Práce na zámku při vytváření materiálu prožívala kapela v horečnatě experimentálních stavech (viz některé labilní a možná i některými látkami ovlivněné promluvy zaznamenané v uvedeném televizním dokumentu). Značná část natáčení se v rozmezí května až srpna 1984 odehrála v pro U2 domovském prostoru Windmill Lane Studios na předměstí Dublinu. V posledních týdnech před odevzdáním finálního masteru nahrávky panovala mezi skupinou neuroticky nejistou si kvalitou zachycení svých vizí a vyčerpaným technickým osazenstvem studia, neustále atakovaným dalšími nápady a podněty k již předem odsouhlaseným verzím nahrávek, otevřená nevraživost. Vynaložená námaha se ale bohatě vyplatila. S jen malou mírou nadsázky se dá říct, že U2 žijí z „The Unforgettable Fire“ dodnes a v každé z deseti skladeb alba se dá najít předobraz konkrétních skladeb z alb následujících.

 

U2 na „The Unforgettable Fire“ dodali své do té doby nejlepší skladby svědčící o přetavení rockové křeče alba „War“ v uvolněnou záplavu nijak neskrývaných emocí. Hormonální slogany v refrénech byly nahrazeny až chorálovými harmoniemi, což vše nasvědčuje jak emocionálnímu dozrávání a osobní reflexi tak nahromaděným hudebním zkušenostem. Co ohromí na první poslech, je výsledný zvuk. Původně kytaroví U2 se na „The Unforgettable Fire“ mění z rockové kapely s jasně rozdělenými rolemi v team pracující se syntezátory jako malířskými štětci v duchu futuristických tradic new wave rocku z přelomu 70. a 80. let a dostupnými technologiemi nahrávacího studia jako hudebním orchestrem. „The Unforgettable Fire“ tak charakterizuje barevný a až 3D prostorový zvuk zabydlený vynořujícími se elektronickými sequencery - asi nejznámější z nich koloruje hit „Bad“ - obstarávajícími výtvarné podloží k bohatým a zpomaleně funkovým rytmům bubeníka Mullena (pro ilustraci viz třetí „Wire“). Kytara je jen jedna z mnoha barev celkové palety a figury baskytary jsou funkčně podřízené laboratorně nastaveným rytmickým mozaikám jednotlivých skladeb. V zájmu prostorovosti nahrávky Brian Eno decentně aplikuje svou metodu izolovaného oddělení jednotlivých nástrojových linek  ve výsledném mixu (viz např. lehce odcizující pocit až nedodělanosti přítomný v největším z hitů alba „Pride in the Name of Love“). Dalším z určujících rysů nahrávky je její dynamika manifestovaná množstvím sofistikovaných zvukových efektů problikávajících v každé skladbě. V protikladu k rozjetým a inženýrsky vygradovaným skladbám s rockovou kytarou jako „Indian Summer Sky“ či otvírák „A Sort of Homecoming“ obstarává ryze protilehlé introspektivně ambientní nálady šestá „4th of July“ - lišící se od instrumentálky z bowieovské desky „Heroes“ jen mírou zvukové přístupnosti - a závěrečný paján Martinu Lutheru Kingovi „MLK“ založený na vrstevnaté a konejšivé zvukové ploše několika kláves z rejstříku analogového syntezátoru. Dle mého soudu nejzajímavějším a zvukově nejdynamičtějším místem na albu je čtvrtá, titulní skladba. Až tekuté prostupování jednotlivých zvuků a efektů oživuje dění na pomezí snění a fyzické skutečnosti, vyvážené harmonií a smířlivým smutkem, v mixu je možné narazit i na zefektované plochy živých smyčců. Zejména tady by si měl poučený posluchač uvědomit, že poslech na sluchátka je prostě nutný.

 

Co dodat ?

 

 „The Unforgettable Fire“ je album, které dostalo U2 mezi elitu světového rocku. Půl roku na to se o nich bude mluvit jako o skupině, která si pro sebe dvěma písničkami a Bonovou podiovou hysterií ukradla celou monstrózní 16 hodinovou a stovkami milionů lidí sledovanou satelitní show Live Aid. Dál už bylo „jen“ „Joshua Tree“ a zoufalá snaha „dotknout se znovu ohně“ (např. album „Zooropa“ z roku 1993 pokládám za jeho analogii z let devadesátých). „Unforgettable Fire“ – oheň, na který se nezapomíná.

Jan Košatka