Muse - The Resistance
2.12.2009 (autor: Redakce)
Kategorie: Hot News
Muse se podobně jako The Killers neštítí ničeho. Tzv rockovým fanouškům se jistě zvedne kufr při vzpomínce na pompézní televarieté, do něhož se The Killers s reverendem Flowersem pustili na pokračováních svého debutu z roku 2004. To při vzpomínce na poslední Muse „Black Holes and Revelations“ z roku 2006 s lyšákem Bellamym se jistě rockerům pohne obuv v přidupnutí uznáním. Ale proč ? Pro ty pauzy s bubenickými přechody v hysterických hardrockových orgiích podepřených basovou sekvencí syntezátoru ? Pro to „aktuální“ napodobování harmonií středního východu ? Pro to strašlivé falsetto ala „Bohemian rhapsody“ podepřené sabathovskými kytarami v otřesném zavíráku „Knights of Cydonia“ ? Jistě by se dalo ještě pokračovat.
Ani na aktuálním pátém albu Muse „The Resistance“ se sympaťák Matthew Bellamy nenechá vysmát. Ne že by se vzdal prověřených ohavností, jen se rozumně vykázal do patřičných mezí, možná si jen vzal prášek proti hysterii a se svými parťáky natočil dle mého nejlepší desku Muse a to navíc s příběhem o vzpouře všeho utiskovaného lidu proti všemu bezpráví a manipulaci s happyendem v podobě řešení přesídlení na jinou planetu, tj. kompletní restart společnosti (s čímž se dá jen souhlasit). Z „The Resistance“ se stejně jako z alb předchozích táhne až za obzor, kde vládne smrad proletářské punk music, vanilkově doutníčková vůně sedmdesátek. Ten tam je štiplavý pach paranoidního bušení do koncertního křídla a do sebe zajebaného progrocku, na „The Resistance“ prošumí vzduchem nálož sólíček, ekvilibristiky a sedmých osmých oktáv s lehkostí letadýlka ultralight. Je to jasné, Muse se rozhodli být dokonalí a to v jakémkoli žánru, díky čemuš došlo k rozdělení alba na více méně tři odlišné sekce.
V sekci první se Muse rozhodli využít potenciálu pop music. Pro otvírák „Uprising“ by zřejmě po posledním albu značně neúspěšný varietní umělec Marilyn Manson obětoval mnoho. Stačilo by jen přitvrdit kytary. Muse si opět dovolují, načít album gothpopem jedoucímu na jednoduchou důmyslně programovanou rytmiku podepřenou rytmickým přihráváním elektrické kytary, electro aranžmá s probublávajícími LFO vlnami a s neodmyslitelným sedmdesátkovým refrénem jak z barikád „They Will not Force Us, They Will Stop Degrading Us, They Will not Control Us, We Will Be Victorious“, to chce drzost či odvahu. Paráda. Jenže co dělat, když v následující „The Resistance“ stvořili Muse dle mého svůj největší hit. Dynamika hlasu a tepajícího mixu střídajícího navrstvennou multikanálově se rozléhající digitální plochu syntezátoru, jasný osmdesátkový disco sekvencer s kolorující hih-hat stopou a nastartovanou kytarou/raketou podpírá klasickou přehlídku harmonických vzletů a pádů v beztížném „Muse prostoru“, citují se Queen, opěvují se city tváří tvář technokraticky vyprázdněné společnosti. Paráda. Třetí do trojky „Undisclosed Desires“ je postavená na spodcích současného r´n´b aranžmá, těch již skoro deset let starých produktů Timbalanda a spol., jejich „pizzi strings“ staccat a stroze zacyklených rytmů. Pro někoho jistě vrchol alba. Bellamy tu prý připomíná Gahana.
Následující „United States of Euroasia“ je vkročením do sekce melodramaticky glamrockové a věřte nevěřte, Bellamy zde připomíná Jeffa Buckleyho za zvuků pianina, v refrénu se však jako předzvěst následujících orgií přihlásí nájezdy kytar jak od Briana Maye, mercuriovské vícehlasy, klavírní linka se v neviděném švu přetransformuje v blízkovýchodní motiv nemluvě o závěrečném zlomu do klavírní sonáty utnuté zvukem zřejmě čistě náhodně prolétnuvšího tryskáče z třetí světové války. Říkám si: „Co to je ?!“ a načínám další dvanáctku. Přichází monumentální nástup páté a samozřejmě hymnické „Guiding light“, vidím to jasně: Bellamy káže v obřadním rouchu na troskách Wall Streetu, slzy se derou do očí. Aby toho nebylo málo šestá takřka sedmiminutová “Unnatural Selection“ začíná kostelními varhanami, do kterých záhy rozjíždí neumlčitelný Bellamy své oktávy a rocková rytmika vylamuje okovaná vrata katedrály. Právě „Unnatural Selection“, následující „Mk Ultra“ a „I Belong to You“ evokují album „Absolution“ z roku 2003, na kterém Muse svůj hudební syžet s definitivní platností zformovali a tyto skladby zároveň ilustrují prodělanou změnu. Jakoby Muse své postupy provětrali, odčerpaly tu zvukovou hardrockovou těžkost a machu a v nastalé svěžesti vychrlili svoje nejdynamičtější skládanky. Tuto druhou řekněme glamrockovou sekci uzavírá osmá klavírní „I Belong to You“ citujícího v závěru árii „Mon coeur s´ouvre á ta voix“ z opery francouzského romantického skladatele 19. století Camillea Saint-Saënse „Samson et Delila“. Opět předzvěst věcí příštích.
Dívám se opilý z okna na osamělou sídlištní křižovatku uprostřed noci. Pravý čas na sekci třetí, symfonickou, dvanáctiminutovou, třívětou, s velkohubým názvem „Exogenesis:Symphony“ s kruciálním veršem „breach the outer sphere, the edge of all our fears“ evokující filozofující klimax Kubrickovy Vesmírné Odyssey. Samozřejmě, když jsem „o tom“ slyšel, bylo mi jasné, to bude pohřeb, když „to“ však slyším, nemá to chybu. Dle očekávání a zažitých představ nekoná se ani Dmitrij Šostakovič ani rocková operetka ale romantická kompozice, která ze všeho nejvíc ve svých nezpívaných „odrockovaných“ částech evokuje soundtrack k sofistikovanému oskarovému filmu, třeba Stephena Daldryho.
Co dodat ?
Kdo jiný letos než oni ? Grizzly Bear ? Proč ne „Album roku“ v záplavě té vší stylově čisté nostalgie (včetně mě odporné nostalgie po Beach Boys v podobě velebených Animal Collective) ? Já přitakávám „Ano“. A upřímně: ujeté buditelství Matta Bellamyho je mi rozhodně bližší než korektní a frázovitě omleté kázání Bona Foxe a jeho věčného doháněče s hřívou archanděla gabriela Chrise Martina. Nemluvě o přízemním pragmatismu sv. Petra Jandy, v kontextu svéprávného světa představitele typické české undergroundové kultury. Kupujte, stahujte a pouštějte vánočnímu kapříkovi předtím, než ho sníte. Zaslouží si to.
Jan Košatka
Starší článek »« Novější článekZpět
