Vanessa - Ave Agony
15.12.2009 (autor: Redakce)
Kategorie: Hot News
Znovu vzkříšená Vanessa se vrací s novým albem Ave Agony a to v nezvykle silné sestavě, kterou drží pohromadě zřejmě věkem nabytá moudrost, nu posuďte sami: Bruno Ferrari Samir Houser –– Moimir Papalescu Miroslav Papež – Michael´s Uncle Jaroslav Stuchlý – a zejména Daniel Rodný jako Daniel Rodný. Co jméno to nezlomná individualita.
Vanessa byla na porevoluční české klubové scéně naprostým zjevením a i takovouhle škatulku dalece přesáhla. Stačila k tomu pouhopouhá dvě alba, jmenovitě „Flashback“ (1992) a „Monogamy“ (1994), to první více „live“ se studiovým feelingem „analogového“ electrorocku a producentským vkladem Dušana Vozáryho, to druhé už více trancově digitální s výpomocí zefektované elektrické kytary. Efektní a chaotické performance po vydání alba „Monogamy“ inspirované „šílenostními“ exhibicemi industrialistů Skinny Puppy předčily i návštěvy temných západních souborů v tehdy „trendy clubu“ Bunkr.
Škatulka EBM stylu byla s Vanessou pro své zvukové propriety vcelku oprávněně spojovaná ale stejně jako u zástupců toho nejvyššího a nejsofistikovanějšího patra tohoto stylu, ať už v podobě electronoiseových shockerů Skinny Puppy či kontinentálních temných kraftwerk Front 242, byla tato (ve srovnání např s takovými Hocico či Clinic, o agroindustriálu Revolting Cocks nemluvě) jasně překračována. Především kvůli osobnosti Daniela Rodného jako hlavního hudebního autora Vanessy, který často velmi primitivní žánrovou agresivitu rytmu svými schopnostmi značně přesahoval. Vypracované mnohovrstevnaté a do sebe zapadající textury rytmů, sekvencerových stop, zefektovaných ploch syntezátorů, samply (na albu Flashback se těmi kytarovými zhusta cituje z tehdejší sólovky Ozzy Osbournea „No More Tears“) vytvářely svým vlastním způsobem harmonické momenty hypnotického smutku přerušovaného agresivními výpady chemických beatů v skladbách jako „Flashback“, „Bílá Moc“, „Birds Coming“ na albu „Flashback“) a proti tomu punkově odsejpací a přitom stále stejně zvukově elaborované digitální vypalovačky („Jimmy Jones či „majkláčsky“ hard-corový „Bisociál“ na „Monogamy“).
Vanessa se tedy po patnácti letech dokázala vrátit a ve čtvrtek chce deratizovat KD Vltavská. Na její návrat by si ještě před rokem nikdo nevsadil ani korunu a její zjevení v podobě „Ave Agony“ (s opravdu naturalisticky nechutným obalem, který může přijít vtipný asi už jen – slušně řečeno - definitivně od většiny oddělené osobě) potvrzuje kvalitu značky a ukazuje svojí zvukovou komplexností a smícháním živých a elektronických nástrojů české elektronické scéně, kde je skutečná laťka. Poznatek na první poslech, do popředí pozornosti se prakticky v každé skladbě v různých pásmech ostrosti přesně zařízlých slovutným zahraničním producentem (potvrzujícím příslušnost k odvrácené straně měsíce) dere každá nahraná linka. To je jeden z hlavních rozdílů, kterým se Vanessa liší od let devadesátých a jasná manifestace snahy tlačit nemilosrdně na motorovku. A o tu, mám dojem, tu jde především. Původ z podstaty přímočarejších „Spolkni ďábla“, „Ahoj chcípni“ či „Mukamba“ bych přisuzoval Miroslavu Papežovi. Živé bicí dramaticky vstupující do některých skladeb asi nejsnáze poutají pozornost na plasticitu Hackeho mixu, který skutečně nemá chybu. Např. skladba s houkačkou „Fízl na speedu“ („…z cesty z cesty…!“) připomíná the Prodigy kytarovými samply a nakouřenou basou už více než méně a bez těch nafouknutých zvuků perkusí a virblu by z nahrávky na první poslech tak nevyčuhovala.
Opakované poslechy prohloubí veskrze silný dojem. Jména jako Skinny Puppy a Front Line Assembly se v některých pasážích přímo nabízí, ale svojí dynamikou, rozsahem a zvukovou barevností se „Ave Agony“ nenechá zahanbit a ve vztahu k posledním albům uvedených už spíše senilních souborů jim ukazuje záda.. Buďme však konkrétní. Úvodní „Satanova pomsta“ pojednávající zřejmě o ženském pohlavním orgánu jde na věc rovnou a zostra. Chaos již zmiňovaných bicích vpadne do nahrávky ještě před uplynutím její první minuty. Elektronický hardcore Skinny Puppy zakončený sérií jasných povelů z kuchyně, žádná dance music. Následující „Spolkni ďábla“ stojící na nesmlouvavé basové frekvenci a šlapajících bicích s živými přechody je jasné dark disco obohacené o barevné electro efekty (výborná citace pizzicato smyčců, hned vidím chlupaté Gibb brothers držící klandr v klipu k Saturday Night Fever), závěrečná pasáž s vulgárním sloganem ještě nabyde na wágnerovské dramatičnosti. A máme tu první samply hrnoucí „prodigy“ „Chci zmizet“, v refrénu je elektronický pečlivě řízený bordel poprvé obohacen o stařičkou svraštělou surf kytaru, která si s novým hardwarem podává krk bez jakýchkoli rozpaků. Následuje zvácená hitovka „Ahoj, chcípni“ se zakamuflovanou new wave melodikou a břinkajícím sekvencerem v refrénu. Z množství libých efektů se protáčejí panenky, závěr je opět hymnický. Ale zapomeňme na hitovky „Testure“ či „Smothered Hope“, neboť z afrického kontinentu právě dorazil drsný „Mukamba“. S jeho příchodem efektů poněkud ubylo, nechce zřejmě odvádět pozornost od strhujícího příběhu a opět náležitě hutné basové frekvence. Další „prodigy“ „Fízl na speedu“ je velmi efektní samplingová záležitost s asi nejvýkonnějším enginem na celém albu. Album se začíná lámat do méně rozjetých ale o to zlejších a zrádných vod. „Nechtěná magie“, protopunková do sebe zaseklá garážovka, asi nejlepší Samírův přednes vypadlý zřejmě z nějakého existenciálního dramatu. „Den, kdy jsme ztratili koule“, jasná „papežovina“, stojící dost na živých bicích prošpikovaných efekty, vidím ty nihilsts jako v oparu. „Primitiv“, největší stylový úkrok stranou, cover garážových the Groupies ze šedesátých let s textem od leadera životními stereotypy prý pohrdající brněnské Insanie, text na mě v kontextu alba skutečně působí nějak „brněnsky“. Následující tracky „Zrcadla“ a „Melodrama“ nás přesunou do roku 1992 na druhou polovinu alba „Flashback“ s jeho „live“ nahrávkami. To už se však blíží závěr alba, neskrývaná touha po apokalypse se začíná stupňovat. Westernový surf „Smrad z lidí“ přivádí na plátno temného jezdce z biblické Apokalypsy Javiera Bardema dokonce za zvuků „hammondek“. Finální unavený slow-core „Babylon“ (avizovaný původně jako „Misantrop v Praze“), má poněkuď dodělávající refréne, přivolává tedy apokalypsu hlasem umírajícího, čímž jednoznačně podtrhuje celkové vyznění alba. „Unikám ze spáru bestie.“
Kapitolou pro sebe - u Vanessy neodmyslitelnou - jsou texty, které autor Hauser uvádí jako jediné autentické, upřímné a generační. Již na první poslech lze celkem neomylně zaregistrovat jazyk opravdové frustrace, která se značnou částí společnosti už nějaký čas šíří geometricky epidemickou řadou. Tohle je však agresivní výkřik někoho, kdo si je vědom semletí a dokáže to na rozdíl od většiny otevřeně a zhuštěně vyjádřit (viz „Chci zmizet“ či „Den kdy jsme ztratili koule“) zejména v podobě podvratného pohrdání. Máme tu pohrdání ženami („Satanova pomsta“), pohrdání mladými ženami z klubů tzv. „diskopíčami“ („Spolkni ďábla“), pohrdání konzumním rodinným životem („Melodrama“), pohrdání životem („Ahoj chcípni“), pohrdání zkorumpovaným fízlem („Fízl na speedu“) i drogovým dealerem černé pleti („Mukamba“) a nakonec i pohrdání sebou samým („Nechtěná magie“). Mám však bohužel obavu, že IQ Samíra Housera bude myšlenkový potenciál značné části jeho posluchačů o něco přesahovat. Tzv. „na obranu“ je dlužno dodat, že Hauserovy obrazy vyvstávající z nasraně vychrlených a teatrálně artikulovaných sloganů popisují vždy něco velmi konkrétního a to je v našich nekonkrétních frázovitých končinách pořád unikum. Nemluvě o perfektním frázování, proti kterému působí český hip-hop jako skutečná jedličkárna (kterou ostatně ve většině svých případů i je). Potud žádné zklamání, i když výjimky by se taky našly, minimálně „Mukamba“ mi svými vtipnými rýmy evokuje Tři sestry (které by si ale takový text už asi nedovolily).
Celkově „Ave Agony“ vnímám jako něco, čemu se tzv. společensky kritické proudy české pop music nemohou rovnat. Ať už se jedná o infantilní komunity už zmíněného hip-hopu či DIY indie (konkrétně třeba Sporto), nevzpomínám si, kdo by svou frustraci řešil v tomto pivním ghettu takto otevřeně a zřetelně (a samozřejmě extrémně). Z dosavadních reakcí internetových fór a médií – včetně nepokrytě vulgárního odpoledního on-line chatu na nejdůvěryhodnějším informačním serveru českého internetu – začínám mít pocit, že přišel čas na skutečný příchod Krysaře plného nenávisti. Tupá je na to tahle doba dost. „Někde je dno“, možná „Za zdí“.
Jan Košatka
Starší článek »« Novější článekZpět
