Frankie Goes To Hollywood - Frankie Say Greatest!
4.1.2010 (autor: Redakce)
Kategorie: Hot News
Neustále ohlašovaný comeback bez dvou základních pilířů sestavy FGTH , tj. HIV positive zpěváka Johnsona a kytaristy Nashe, vyústil v posledních letech tak akorát v několik ohlášených a následně zrušených koncertů. Kde není velká chuť po prachách není disciplína, nebo naopak ? Frankie Goes to Hollywood byli hlavní senzací britské popmusic roku 1984, roku kdy spotřební pop a jeho konzervativní manažeři se svými business příručkami a marketingovými strategiemi spolehlivě vyzkoušenými za oceánem začali definitivně čistit britský mainstream a jeho hudební média od všeho novátorského a podvratného. FGTH byli víceméně posledním výhonkem provokace, která si navíc mainstream a jeho konzumenty osvojila bezchybným a značně zvráceným využitím korporátního marketingu. I když nebyl to vlastně prapodivný liverpoolský kvintet sexuálně nevyhraněných dětí britského punku inspirujících se Hi-NRG diskem ale spíše spolek ZTT Records složený z v té době absolutně úspěšného producenta Trevora Horna a proslulého hudebního novináře a ideologa Paula Morleyho. Trevor Horn se po té, co díky svým schopnostem vybrousil debut sheffieldských ABC „Lexicon of Love“ do podoby zvukové matrice seriozní popové dojné krávy (kombinace zvukových efektů a utilitárního mixu melodramatických smyčců, výše uvedení Spandau Ballet by mohli vyprávět), nehodlal dřít na cizí kapitál. Podobně na tom byl i Paul Morley po šesti letech v NME. Tato svými osobnostmi značně nesourodá dvojka začala v roce 1983 připravovat vlastní revoluci v showbusinessu a shodou náhod si pro realizaci svých cílů vybrali právě FGTH a jejich vcelku slabomyslný repertoár. Trevor Horn z jejich vtipných provokativních disko frázovaček nadělal na prvním albu „Welcome to the Pleasuredome“ nejen popové hity (všechny singly z něj šli na číslo 1) ale navíc zaútočil na pop music všemi možnostmi nejmodernějších nahrávacích technologií (digitální sekvencery s neomezeným množstvím editovatelných nahrávacích stop mu umožnili nahustit do každé skladby do té doby neslyšené množství rytmů a efektů založených na novátorském samplingu a v kombinaci se zářivě průrazným zvukem digitálních syntezátorů představovaly přímý útok na smysly). Paul Morley pak výslednému produktu ušil a načasoval marketingovou kampaň, za kterou by se nemusela stydět ani original Coca-Cola. Již několik týdnů před vydáním prvního singlu se objevili nesmyslné tištěné inzeráty začínající větou „Frankie says…“, pokračovalo se doplňováním různých absurdních hesel, v prodeji se objevily trička a další merchandising. Morley se snažil okolo souboru provokativně ujetých „wannabe popstars“ vytvořit intenzivní pověst homosexuálních S/M zrůd, což se podařilo hned videoklipem k prvnímu singlu „Relax“, který až parodicky teatrálně navozoval rituální dění v pěkně rozjetém čtyřprocentním S/M klubu. Jak klip tak samotný singl byl ve velmi krátké době vypovězen z vysílání většiny veřejnoprávních stanic, což ho v lednu 1984 katapultovalo na číslo 1 britské singlové hitparády. Následující Two Tribes šla na číslo jedna automaticky hned po vydání a v klipu k ní se mezi sebou v ringu řezali vůdci světových mocností Ronald Reagan a Konstantin Chernenko. Třetí singl FGTH, krásná a přitom spotřebně orchestrální balada „Power of Love“, už byla dopředu před svým vydáním annoncovaná jako třetí No. 1 FGTH. Všechno doprovázely provokující a ironizující fotky a absurdně nesmyslný sloganovitý „sleeve design“ vyvolávající první dojem něčeho přehnaně seriozního. Drzost a úspěch jejich bakchanálií roku 1984 neznal mezí. Následující album Liverpool z roku 1986 nepostrádá hudební kvality debutu, chybí mu však jeho dramatičnost a hlavně moment překvapení, vzpurného happeningu, který si toryovskou Británii tak podmanil. Kapela se rok na to rozpadla.
Předvánoční výběr jejich největších hitů, který takovým skupinám vychází s frekvencí pěti až šesti let, je pro nezasvěceného posluchače „must-have“. Nechybí žádný hit z obou alb a dočkáme se i oblíbených B stran těch nejslavnějších singlů, které na řadovkách nenajdete. Na jednom místě je tu pěkně pohromadě vše podstatné. Kompilace tak dokazuje variabilitu FGHT od electrorockových nářezů typu „Relax“ přes až kinematograficky se odvíjející přehlídky dobových efektů, zvukových triků a jejich dynamiky na disko základě („Two Tribes“, „Welcome to the Pleasurdome“), synthipopové harmonie („Ferry Cross the Mersey“ či „Happy Hi !“), orchestrální sentiment („Power of Love“, „Is There Anybody Out There“), nebo ulítlé coververze (diskorocková verze motownské „War“, ultra FM rocková „Born to Run“ Bruce Springsteena). Singly z druhého alba („Warriors of the Wasteland“, „Rage Hard“ a „Watching the Wildlife“) působí sofistikovanějším ale i daleko konvenčnějším dojmem. Pokud vás tato popová, provokativní, postmoderní a přitom inteligentní manufaktura svými harmoniemi a zvukovými kouzly zaujme, tak vzhůru do jejich řadovek !
Jan Košatka
Starší článek »« Novější článekZpět
